Zážitek z Helpu

Těžký kufřík neustále vyklouzává ze zpocených rukou. Jeho barvu by přes nánosy bahna šlo stěží poznat ve dne, ale v tuto deštivou noc je rád, že pozná, jestli jde v lese nebo po louce. Země pod nohama čvachtá a s každým krokem se ozývá zvuk, jak se přelévá voda mezi klenbou a nártem. Zastavuje se, aby určil další směr. Schovává se do lesa a sahá do kapsy pro telefon, když uslyší praskání větviček následované září baterek a rázným hlasem: „Kontrola víz!“

Jen o pár metrů dál v lese se objeví desítka lidí a obkličuje malou skupinku, která rychle překonává prvotní šok a rozprchává se na všechny strany. Jedny kroky míří jeho směrem. Okamžitě se vrhá na zem a snaží se zahrabat do jehličí a bláta. Dusot těžkých bot se nezadržitelně blíží. Dech se zastaví. Uši naplní tlukot srdce. Doba mezi jednotlivými údery se natahuje do nekonečně dlouhého ticha. Kousky bláta odletují od podrážek bot probíhajících lidí a dopadají na roztřesené tělo. V následující chvíli na něj ale dopadne něco mnohem většího a tvrdšího.

Nocí pronikne polekaný výkřik, zakletí, bolestný skřek a na zemi se začnou zmítat dvě těla. V pevném objetí se valí lesem, všechny ruce se snaží nahmatat a strhnout šátek uvázaný na levé paži a ukončit tak boj. Boj rázně ukončí někdo třetí. Světlo ozáří dvě zablácené postavy, o kus dál ležící pruhy látky s nápisy ‚AR-17’ a ‚H7‘ a ještě dál i vyležený otisk postavy v bahně. „Vízum!“

Zvuk prořízne ticho rušené jen vysíleným dýcháním a obě ležící postavy vzhlédnou k vojákům. Jeden z nich odplivne krvavou slinu a začne hledat v kapsách. Po chvíli vytahuje kašovitou hmotu, která mu propadává mezi prsty a přelije ji do nastavené ruky. Voják nechá odkapat vše, až mu v ruce zbude jen poslední malý kousek, aspoň trochu pevného papírku s časem 3:30. Podívá se na hodinky, když se ozve hlas z vysílačky: „Přes Chladnů dou čtyři s Betama, ste nejblíž, tak pohněte!“ „Máš ještě půl hodiny, ale tohle se už nedá považovat za vízum, takže ti to bohužel nemůžu vrátit.“ Otočí se ke zbytku vojáků: „Jdeme!“

Vojáci vyrazili rychlým tempem do kopce a postavu postupně halila tma. Čekání v temnotě naplňoval třes těla, to se tělo zbavovalo zbytků adrenalinu, a postupně se uklidňující dech. Armáda loudavých minut se vlekla a až vtíravý pocit samoty ho konečně donutí jednat. Temnotu lesa prozáří světlo čelovky. Dojde k místu, kde ležel. Začne rozhrabávat jehličí a jeho prsty téměř okamžitě narazí na kufřík. S hlasitým mlasknutím jej vytáhl. Na bahno se dokonale nalepilo jehličí, a když na něho spadl voják, zatlačil kufřík do bahna natolik, že nešel rozpoznat od země. Zkusil ho trochu očistit, ale po chvilce vyráží směrem, kde tuší velvyslanectví…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *